17. září roku 0, sobota. Teprve včera přestalo pršet. Ráno se vyčasilo a na trávě zajiskřila jinovatka. Byly -4 st., a to jsme v dolině a v lese! Venku na pláni mohlo být i -7 °C! Odpoledne však bylo příjemných +17 °C. Dnes jsme měli úspěch, obklíčili jsme asi padesátihlavé stádo sobů a většinu se nám podařilo pobít. Byla to jatka, ale musíme se uživit. Sobi byli jedni z prvních, hlavní tah přijde asi za 14 dní. Ohně ve vigvamech jasně vzplály. Vysoko vzplál i poradní oheň uprostřed tábora. Nálada tlupy se zlepšila. Ne, že bychom v uplynulých dnech hladověli, ale měli jsme vždy jen na den dopředu. Dařilo se nám v rákosinách okolo cesty nahánět divočáky a občas dvě až čtyři prasata skolit šípy nebo oštěpy. Mám doktorát i z veteriny a každé zvíře kontroluji, ale zatím jsem na parazity nenarazil. Zdá se, že pokud nějací paraziti jsou, takové zvíře zlikvidují predátoři a těch je zde dost a dost! Chtěl bych vidět šavlozubého machairoda v akci, ale zároveň bych chtěl sedět v koruně mohutného dubu! Hodila by se pořádná puška opakovačka s výbavou střel na velké šelmy, ale na to musím zapomenout! Takové zbraně nebyly ve výbavě lodi, žádné zbraně. Kdo taky počítal s uvíznutím v pravěku! Vždyť nebyla ani prokázána existence červích děr! Doufám, že červí díra nemá dosah na zemský povrch, já už zpátky do své doby nechci. Uklidňuje mě fakt, že není ani jisté, že by mě červí díra vyplivla v mé době. Stejně tak nechci, aby byl kdokoli další z mé doby vržen do pravěku. Nemusel by být dobrý a mohlo by být zle!

            Tak jsem se ve svých pamětech dopracoval až ke dni rovnodennosti a vypočítal čas zpětně ke dni, kdy jsem přišel do tohoto prostoru a času. Ano, zvykl jsem si a zalíbilo se mi tu, už kvůli Gině a ta stojí za to! Nejvíc mě fascinuje příroda, taková jaká vždy byla od dob, kdy Noe opustil archu. Opakuji, že opravdu nechci zpět a se ztrátou svých blízkých jsem se vyrovnal. Jen bych rád do své doby poslal vzkaz, že jsem naživu. Nakonec jsem na to přišel, nahrál jsem DVD kotouč, zakonzervoval a zakopal v místech, kde bude stát v naší době můj dům. Dům byl před přístavbou garáže, tak jsem na to místo zakopal dobře zakonzervovanou kamennou krabici s DVD kotoučem i papírovou knihou – kopií deníku. Snad to moje pozůstalá rodina najde.

            25. září roku 0, neděle. Včera jsme dokončili přebudování zimoviště. Stávající dřevem vyztuženou zemljanku, nebo spíš soustavu několika zemljanek jsme zdokonalili a už v ní i bydlíme. Máme tam udělané dvě místnosti – velkou jídelní a spací s ohništěm uprostřed a maličkou příruční spíž. Velké stanové buvolí kůže máme navěšené po stěnách. Na jaře je zase sundáme a jede se na novo. Na stanových tyčích sušíme promočené oděvy, to jen když zmokneme. Později jsem se odvážil postavit jednoduchý a bezpečný krb a povedlo se mi to! Dokonce v jeho komíně udím maso a ryby. Poučil se z Plevova podání Robinsona Crusoe, a daří se. V naší velké maxi zemljance je všude teplo. Každá rodina má svůj byt“, asi takový jako mám já s Ginou. Opět jsme sousedi náčelníka, ten má bejvák pochopitelně větší a sám jsem mu pomáhal. Každá rodina má své ohniště, to jsem navrhl já a ujalo se to. Od zmizení šamana Bílého Psa všechny zlepšovací návrhy projdou velice rychle. Bílý Pes dělal jen nepříjemnosti a rozbroje! Mám však nepříjemné tušení, že to ještě neskončilo. Naši koníci mají společnou stáj při vchodu do zimoviště. Jsou otužilí stejně jako tatarští koníci. Nasekal jsem jim spoustu suché trávy, totiž přišlo asi týdenní babí léto a stačilo to na uschnutí trávy nastojato. Oves jsme dostali. Tlupa Šedého Medvěda se usadila v dolině, kde jednou bude stát Chvalčov pod Hostýnem. Dolinou teče bystřina stejně jako u nás a je to stejně dobré místo jako Rusavská dolina. Je vidět, že Šedý Medvěd je stejně moudrý jako můj tchán Malý Mamut. Odhadl, že bychom se tam zbytečně tísnili. Takhle jsme si nablízku a můžeme se navštěvovat.

            Je to tři dny, co přijela vzácná návštěva: náčelník Vraní Křik a Ogdan. Tato tlupa má tradiční zimoviště na úpatí Chřibů na břehu Bahnité řeky – Moravy. Ogdan se pod Chřiby usadil natrvalo, je tomu už deset let. Tento muž přišel k tlupě Malého Mamuta jako chlapec. Ogdan je stejně starý jako já a pochází ze stepí za Karpatami. On této zemi říká Země divokých větrů. Je tam sice poměrně teplo, ale stále fouká vítr. Zima je tam však stejně krutá a dlouhá jako tady! Časem za Ogdanem přišla jeho rodina, jsou to pastevci ovcí a krav. Samozřejmě mají i koně. Asi tři roky tam strávil náš starý Huňáč, tehdy vypadalo, že se usadil natrvalo, trpěl totiž pekelnými bolestmi kloubů. Nakonec bolesti zmizely stejně, jako se objevily a Huňáč opět chodí s tlupou a loví jako dřív. Znovu objevený otec Velkého Medvěda (Kopčema) tam však zůstal. Má něco s průduškami. Njan však byl vzácně ve formě a přijel s Ogdanem a Vraním Křikem taky. Ščekta, Njanova žena je naší, kmenovou sedlářkou. Já na ni nemám.

            V Ogdanovi jsem získal nového přítele. Zajímavé je, že jeho řeč se podobá bulharštině, nebo ukrajinštině. Že by první Praslované? Do očí bije, že Ogdanův rodný bratr se jmenoval Dragoš, zabil ho rozzuřený býk. Škoda, že nevím, kolikátý rok před naším letopočtem vůbec je, ale to se už nikdy nedozvím. Až někdo najde můj vzkaz v mé době, budu nejspíš sám vykopávkou a muzejním exponátem a vědci se budou přít, jestli jsem byl Kromaňonec, nebo Neandrtálec! Zase se musím smát! Teď je nejdůležitější, že Ogdan nám nechá oves, můžeme si přijet a vzít jakékoli množství a kolikrát chceme, má ho dost! Má i pšenici a dá mi hotovou mouku. Moje vlastní úroda dopadla katastrofálně, sklidili ji divočáci. Já a Gina určitě budeme mít chléb a lepší, než ten instantní z lodi! Všichni lovci jsou zvyklí na maso bez chleba, je to pochopitelné, nemají čas pracně pěstovat a zpracovávat obilí a péct chléb, však ani nevědí, co to je! Teď musíme zvládnout velký tah sobů. Večer přišli zvědové, že sobi jdou a nejsou daleko! Večer vzplál mohutný oheň před zimovištěm a lovci tancovali sobí tanec, podobně jako Indiáni bizoní tanec. Duněly bubny a chřestila chřestidla a zněl zase ten monotónní zpěv.

            26. září roku 0, pondělí. Časně ráno vyrazili téměř všichni lovci do nížiny k velké bizoní a sobí cestě. Byla mi svěřena ochrana ležení, starců, žen a dětí. Nezůstal jsem jediný, zůstal starý Huňáč a Kyžer s Jukem, ještě nezkušení bojovníci. Náčelník s bojovníky odešli a my osaměli. Padlo na mě i na Ginu tísnivé sevření. Něco zlého je ve vzduchu, ale co!!! Vystřídal jsem s Jukem Huňáče a Kyžera a šli jsme na obchůzku. Je mrtvé ticho a mlha, ani nezafouká vítr. Obešli jsme celé zimoviště, prohlédli kdeco, ale nic jsme nezjistili. Vraceli jsme se k ohni před zimním sídlem, když slyším svištění a Juk padl na tvář se šípem hluboko v zádech. Místo abych se kryl a hledal nepřítele, jsem šel chlapci na pomoc. Je však pozdě, Juk je mrtev. Nevěřícně zírám na šíp, takové šípy měla ta lupičská banda. Vtom slyším výkřik mé Giny: Gjan-ne, pozor, za tebou v lese! Bylo však pozdě, pocítil jsem ostrou bolest a tlak na záda, ztrácím vědomí a padám. Slyším ještě výkřik Giny a sbíhající se ženy. Víc už nic.

            Je ticho, jako bych se vznášel nad vlastním tělem. Vidím Huňáče a Kyžera, kteří mi opatrně vytáhli šíp ze zad a položili mě na záda a snaží se mě přivést k životu. Odnesli mě na lůžko, kde mi Huňáč hořícím klackem ránu vypálil. Musí to být strašná bolest, ale necítím nic. Gina mě hladí po vlasech a zoufale pláče. Neslyším nic, ale vnímám slova: Gjan-ne neodcházej, nenechávej mě samotnou! Vnímám i to, jak Huňáč říká, spíš křičí: Bílý Pse, pamatuj si, já tě dostanu, už teď jsi mrtev! Jsem starý, ale těmahle rukama tě zabiju, jsi synem smrti! Vznáším se výš, pod sebou vidím koruny stromů. Letím nad říčkou Rusavou už několik mil a najednou vidím postavu v medvědím kožichu a vnímám, jak se pološíleně chechtá. Před sebou vidím něco jako tunel. Říkám si: zase ta červí díra, ale já nechci do své doby! Chci zůstat zde! Mám tu ženu, přátele! Proletěl jsem tunelem, ale místo planety Země jednadvacátého století vidím světlo, neobyčejně jasné světlo. To světlo se mě táže, co jsem v životě dobrého udělal. Odpověděl jsem: nevím, co dobrého vzešlo z mého mozku a rukou. Jsem velmi skromný. Světlo mi ukázalo celý můj život až do této chvíle. Řekl jsem: Pane můj, jsem velký hříšník a zasluhuji smrt a zatracení a padl jsem na tvář. On mě však pozvedl a řekl mi: příteli neboj se, musíš zpátky na zem a pomáhat těm, které jsem ti dal! Pohleď, dávám ti zemi, kterou vidíš. Budeš putovat za stády zvěře a budete chovat soby! Nikdy nebudete mít hlad, budeš-li se mě držet. Pán mi dal vidět zalesněné hory a nížiny jako na dlani. Viděl jsem jakoby plastickou mapu Čech, Moravy, Slovenska a částečně Maďarska a Polska. Potom nevím jak, ale dostal jsem se zpět a probral se na loži z kožešin.

             Vnímám, že jsem doma, u Giny. Nade mnou se sklání stará Škuta, lidová lékařka tlupy. Huňáč stojící opodál řekl, že zajede za náčelníkem, aby poslal stíhací oddíl. Ještě jsem zaslechl zaržání koně a vzdalující se klapot kopyt. Jsem strašně slabý a bezmocný. Ještě jednou jsem jakoby vylétl ze svého těla a ocitl jsem se ve své době. Bylo jarní dopoledne, na lukách kvetou bledule a prvosenky a místy ještě sněženky. Vidím jasně, jak se za mým domem kopou základy pro garáž a dílnu. Bratr sedí v kabině JCB rypadla a hrabe základy. Vtom lopata narazila na cosi tvrdého. Bratr vyskočil ze stroje a skočil dolů do výkopu. Udiveně říká: vypadá to jako truhla, snad to není Attilova hrobka! Blbost, odpovídá Honzík, Jakubův syn. Podej mi lopatu a štychák, říká Jakub. Musíme opatrně, to bude něco zajímavého. Honzík podává otci úzký a dlouhý rýč a hliníkovou lopatu. Netrvalo dlouho a věc odkryli. Nemohou s ní však hnout, je těžká. Jakub šikovně provléká řetězy a opatrně přivazuje bednu k lopatě stroje. Za moment je podivná truhla venku. Vždyť je to můj vzkaz! Je to k něčemu? Není to zničené vodou a hlínou? Jakub opatrně otevřel víko truhly, která kupodivu vypadá tak, jak jsem ji tam uložil, a žasne. Podává Honzíkovi knihu a balíček zalitý včelím voskem.  DVD disky vypadají zachovale. Jdou s nimi k počítači.  Jakub dal disky do počítače, který měl chvíli problémy to přijmout. Na obrazovce se objevila moje tvář a tvář Giny. Těžko popsat Jakubův údiv. Honzík mě poznal a řekl: to je přece strejda Jan, kosmonaut! Na obrazovce je vidět tábořiště lovců, náčelník, Huňáč, Vamm, Kyžer i zabitý Juktar, ještě živý a zdravý. Opodál sedí u ohně Ucht a čistí obří mamutí kel. Zvuková dokumentace je však velmi špatná, přesto je něčemu rozumět. Vysvětluji jim i posunkovou řečí, že jsme prolétli nějakým rotujícím vírem, ale neporozuměli, zvuk vypadl. Myslí si, že jsem dal kmeni hrnčířský kruh.  Zachoval se však záběr stáda sobů a lov na mamuta. Nad tím doslova vykřikli údivem. Strejda je v pravěku! Řekl Honzík. Je to neuvěřitelné, ale je to tak, dodal Jakub a jeho žena Jiřina, která se právě vrátila z nákupu je bez sebe údivem. Dochovaly se i záběry na karavanu na pochodu a smyk tažený Mary, klisnou tarpankou. Vtom obrazy blízkého a přesto tisíce let vzdáleného domova zmizely a byly nahrazeny horečnatými sny, které nedávaly žádný smysl.

             Prospal jsem v horečkách mnoho dní. Za každý den dala moje milovaná Gina jeden kamínek do koženého váčku. Když jsem se konečně po mnoha dnech probudil, nevěděl jsem, kde vlastně jsem. Nade mnou seděla Gina a usmívala se. Jsem však stále slabý. První dny mě Gina vodila na hnojiště za zemljankami, abych vykonal svou potřebu. Teprve po čtyřech dnech jsem se mohl odvážit jít sám. V blízké stružce vytékající ze stráně jsem si mohl umýt ruce i obličej. Když jsem spočítal kamínky, došel jsem k číslu 19! Devatenáct dní bezmocného ležení je neuvěřitelných!

Mezitím proběhl veliký lov na soby, lednice tlupy je narvaná masem. Paroží dostanou kupci, výměnou za sůl a různé věci. Z části paroží budou nástroje. Je mi divné, kde je Huňáč, náčelník, Jeden Roh, Ucht, Kyžer, Lstivý Vlk, Sova, Vlčí Dráp a Vamm. Z náčelníkovy blízkosti zůstal jen Velký Medvěd, který má tábor na povel. Gina mi vysvětlila, že se ještě nevrátili ze stíhání Bílého Psa. Když Huňáč dorazil mezi loveckou vřavu, neboť lov na soby byl v plném proudu, pobil také několik sobů a prodral se k náčelníkovi. Malý Mamut dal okamžitě pokyny Velkému Medvědovi, aby pokračovali v lovu pod jeho vedením, odvolal již vyjmenované bojovníky a společně se vrátili do tábora. Vzali si nejnutnější věci a hlavně zásobu masa na dlouhé stíhání zločince. Bílý pes musí zemřít, nad tím nelze pochybovat!

            23. října roku 0, neděle. Počasí se začíná měnit. Vane protivně studený severozápadní vítr, zatahuje se a začínají poletovat velké sněhové vločky. Ráno bylo ještě -3 °C, ale odpoledne už -8 °C! Jsem stále ještě slabý, ale zlepšuje se to. Gina v plechovém hrnci, který jsem vyrobil ještě dávno před setkáním s tlupou, na můj návrh vyvařila bizoní koleno. Vznikla tak vydatná polévka, která mě posílila. Gina byla velice překvapená, jak dobré jídlo vzniklo. Svůj veškerý čas teď trávím u ohně, je mi pořád zima. I to je z té velké ztráty krve, to se spraví. Začínám mít vážné obavy o osud trestné výpravy za Bílým Psem. Už je to bezmála měsíc a oni nikde! Jinak je v zimovišti klid a mír. Lovci opravují své zbraně nebo vyrábí nové a občas jdou i na lov. Nikdy se nevrací s prázdnou, zvěře je dost a lidí od velké epidemie před deseti lety není příliš mnoho. Když se někde setkají tři tlupy na jednom území, většinou se spřátelí a vychází mezi sebou dobře. V horším případě se každá pustí jiným směrem a je to vyřešené. Naše tlupa je silná a každý raději sám naváže přátelský kontakt, než by se pral o kořist. Velká bitva s Hernakem byla poslední. Rok na to vypukla epidemie černé smrti, kterou naštěstí zastavila velmi krutá a časná zima. Dodnes nacházíme zbytky vymřelých tlup. Vždy vezmeme pazourky a zbraně a jdeme dál. Asi ve tři odpoledne se spustila hustá chumelenice, do pozdních večerních hodin napadlo 40 cm sněhu, a stále padá a padá. Nepadají už veliké vločky, ale nahusto sněhový prach. Opět na mě dopadla tíseň a starost o blízké přátele. Jsem vděčný náčelníkovi, že se trestné výpravy ujal sám! Malý Mamut mě má rád! Kde jen jsou? Netuším, že se už vracejí, ale ještě jsou za Váhem na budoucím Slovensku!

            24. října roku 0, pondělí. Dnes ráno bylo – 16 °C! Musím si zvykat, že žiji v době ledové. Je krásný a jasný den. Leží asi 60 cm sněhu. Podařilo se mi pomocí palubního nářadí vyrobit sněhovou radlici za koně, prohrnul jsem sníh okolo osady. Všichni valili oči, co jsem dokázal s kusem dřeva a dvěma koníky. Než se setmělo, měl jsem prohrnutou cestu vzhůru údolím, až k místu, kde končí potok Rusava a dál se jmenuje Ráztoka. Je to zvláštní, ale cesta pokračuje! Je zde zřejmě odjakživa a bude navždy! V podvečer jsem si chvíli pospal a pak jsem si vzal noční ostrahu. Vzal jsem to za Kváče, který si vyvrtl kotník a nemůže chodit. Dal jsem mu injekci bolest utišujícího léku a řekl jsem mu, aby ulehl, že bude spát až do rána a ráno bude po bolesti. Poslechl mě, i když moc nevěřil.

Bylo okolo půlnoci, když jsem spatřil tři stíny plížící se k zásobárně masa. Jsou to rosomáci.  Jednoho jsem skolil kuší, ostatní dva lukem a šípy. Kuše je jistě přesnější, ale nasadit nový šíp a natáhnout dá chvíli práce, v tom je luk rychlejší. Mám o tři chlupaté kožichy víc a to je dobře. Gina obratně stáhla dva rosomáky dřív, než já jediného! Je šikovná, dovede se postavit ke každé práci. Gina kůže opatrně vyčistila, vyčinila a napnula k sušení. Gina nemohla spát, tak se toho ujala. Ve dvě v noci mě vystřídal v hlídce Velký Medvěd. Chvilku jsme si povídali o rosomácích, čeho jsou schopní a pak sem šel domů ke Gině. Pochválil jsem jí, že stačila vyčinit tři rosomáčí kožichy. Objal jsem ji a políbil. Pak jsme ulehli a opatrně se k sobě ještě dlouho tulili.

            25. října roku 0, úterý. Ráno bylo jen -10 °C, hustá mlha, která se ani odpoledne nerozpustila. Kdyby nebyl sníh, byla by celý den tma. Mráz zmírnil, ale přes den je o to chladněji. Dnes jsem prohrnul další čtyři kilometry Ráztockou dolinou.  Odpoledne jsme si po prohrnuté cestě udělali s Ginou vycházku. Zasněžený prales je nádherný!

            11. listopadu roku 0, pátek. Budoucí Martin dělá i nyní svému jménu čest. Po přechodné a mlhavé oblevě klesla sněhová pokrývka na polovinu a ztvrdla, protože ve dne při +4 °C mokvala a tála a v noci při stejné hodnotě pod nulou mrzla na beton. Bylo tak kluzko, že jsem měl jako lékař práci. Dokonce stará, zkušená léčitelka Škuta sebou řízla na zem, když nesla otep chrastí. Zlomila si levou ruku v zápěstí. Samozřejmě zafixovat zlomeninu byla hračka. Léky proti bolesti odmítla. Ani nezakňučela při napravování ruky. Má můj obdiv! Jinak mám v táboře ještě tři zlomené nohy a všechno děti do 15 let. I ty jsou statečné a nekřičí bolestí! Dát najevo bolest je u nich projev slabosti, ne-li zbabělosti. Jak už jsem naznačil, opět hustě sněží, a to od včerejšího večera. Asi se jedná o známou středomořskou cyklonu, protože fouká ostrý severák. Do večera napadlo 50 cm sněhu a stále padá. Opět jsem protahoval cestu až na nejvyšší bod Ráztocké doliny. Tuším, že tudy se vrátí trestné komando a nemýlil jsem se. Už se stmívalo, když jsem s koníky vyjel na Ráztocké sedlo a vidím, jak se z clony padajícího sněhu vynořuje skupina lidí. Zavolal jsem znamení tlupy – trojí zahoukání puštíka. Stejné trojí zahoukání se mi ozvalo v odpověď. Jsem šťastný, že se mí přátelé vracejí. Padli jsme si do náručí. Přátelé nejdou s prázdnou, asi dvě míle odtud ulovili krásného jelena, šestnácteráka.

            Byl to Kyžer, kdo jelena proklál šípem z luku. Byla to mistrovská rána. Jelen se vynořil z houští a Kyžer ani na okamžik nezaváhal. Je to nadějný lovec. Ještě jelena neviděl, jen slyšel šramot a už měl luk připravený ke střelbě. Byl to zásah přímo do srdce. Jelen ještě vyskočil do výšky a padl mrtev k zemi. Položili jsme jelena přes radlici, Huňáč si sedl ke mně na kozlík a dva lovci – náčelník a Jeden Roh na radlici a jeli jsme. Ostatní došli pěšky. 

            Oheň v náčelníkově bytě“ vysoko vzplál. Všichni jsme se sesedli okolo ohně a čekali na vyprávění poutníků. Starý Huňáč si vzal dozor nad opékáním jelena a při tom vyprávěl. Naše komando vyrazilo z osady v den, kdy jsem byl postřelen a podle Huňáče jsem měl namále, nevěřil, že mě najde živého. Spravedlivý hněv nad mojí možnou smrtí a Bílým Psem mého starého přítele poháněl jak jaderný reaktor. Huňáč se stal neúnavným jak lovecký pes, dychtivým dostat šamana za každou cenu. Ostatní žasli nad jeho energií a neústupností. Stejně neúnavný byl i Jeden Roh, Lstivý Vlk a samozřejmě sám náčelník Malý Mamut. Vamm zpočátku padal únavou, ale nakonec chytil dril komanda a šel příkladem. Naši bojovníci střídavě běželi a střídavě rychle šli. Denně tak urazili až neuvěřitelných třicet mil. Dlouhé hodiny a hodiny polo šli a polo běželi jak Indiáni. Nevěřícně kroutili hlavami nad vytrvalostí protivníka, byl znamenitý běžec, to se musí nechat. Naši přátelé mysleli, že šamana dostihnou a ubijí nejpozději na Bílé Vodě – Vsetínské Bečvě, ale když už byli den cesty za touto řekou, došel jim úsměv. Přátelům došly zásoby masa a chtě nechtě museli lovit. Měli však štěstí. Vždy jim zkřížil cestu sob, jelen, nebo divočák. Na Váhu, ke kterému dorazili za další dva dni, dokonce ulovili zubra – mladou krávu.  Naši lovci měli s sebou Vlka, nejlepšího psa tlupy. Ten lotrovu stopu vždy vyčenichal i přesto že do hry vstoupila sněhová bouře.

            Sněhová bouře, až blizard uvěznil lovce na čtyři dni ve stanu. Bylo to za Váhem. Bílý Pes však nelenil a postupoval dál. Muselo se mu jít velmi špatně, ale přesto získal značný náskok dvou dní cesty. Byl to neobyčejně zdravý muž, nic ho jen tak neporazilo. Když už naši lovci nedoufali, že blizard skončí a pomýšleli na návrat, probudili se do mrazivého, ale jasného rána.  Rozdělali oheň, upekli zubří kýtu, nasnídali se a zbytek masa dali do kožených báglů. Poděkovali Velkému Duchu a šli dál. Nasadili Vlka na cestu, jestli najde stopu, ale tentokrát marně. Dohodli se, že se vydají kus podle břehu. Šli celý den proti proudu Divoké řeky, ale zase zbytečně. Vrátili se a utábořili. Ráno se vydali jižním směrem. Po celodenní cestě se Vlk rozštěkal a hrabal ve sněhu. Našel šamanovu bobří čepici. Jeden Roh mu ji nasadil na čenich a milý pes vyrazil bez váhání dál k jihu. Naši bojovníci vedeni neomylným psem ušli ještě hodně dlouhou cestu. Nevadilo jim, že jdou potmě. Nakonec je zmohla únava a utábořili se na břehu říčky přitékající do Váhu od východu. Museli rozdělat ve stanu oheň, tak je zkrušil prudký, ledový severák.  Slyšeli i vytí vlčí smečky, ale vlci si netroufli zaútočit. Ve stanu však bylo bezpečí a teplo. Unavení bojovníci usnuli a spali až do bílého rána. Bděl jenom Kyžer, ale i jemu občas u ohně klesla hlava.

            Další den byl neobyčejně větrný a studený. Fičelo sice od jihovýchodu, ale teplota byla kolem -6 °C po celý den. Naším přátelům mrzly obličeje, museli se zabalit jak mohamedáni, jenže ti nenosí přes obličej veverčí a hranostají kožíšky, ale hedvábnou roušku. Vichr strhával sněhové čepice a deky se stromů. Dostat takovým blokem přemrzlého sněhu vůbec není příjemné! Horší bylo, že vítr lámal větve a jedna taková sukovitá větev vzala Vamma po makovici, to bylo ouvej! Vamm se neudržel a zaskučel bolestí jako pes. Nakonec náčelník zavelel dost a utábořili se na břehu bystřiny tekoucí z hor. Bystřina je plná pstruhů a naši přátelé měli vystaráno. Ještě mají opečené maso ze zubra. Dnes lovit nemuseli. Stmívá se, lovci postavili stan a založili oheň. Dnes si vzal hlídku sám náčelník Malý Mamut. Kyžer, sotva ulehl, usnul. Také tato noc byla klidná, ale bez vlčích koled se neobešla. Navíc i nadále foukal silný vítr, hraničící s vichřicí. Teplota však jde nad nulu, sníh začíná mokvat.

            Ráno sice už nefoukal žádný vítr, zato byla tak hustá mlha, že by se dala krájet! Teplota blízká bodu mrazu a nepředstavitelná klouzačka. S Bílým Psem jakoby se spikli všichni zlí duchové. Strážovský prales se oděl do čarovné, ale ošidné krásy. Naši lovci však pokračovali ve stíhání vraha. Vlk po míli cesty opět chytil stopu, která směřuje opět na východ. Stíhací komando však dnes muselo jít velmi, velmi opatrně. Nikdo nemohl vědět, kde cesta končí strží, nebo srázem někam do potoka, nebo řeky.

            Po dalších čtyřech dnech neustálého kličkování skupina dorazila do údolí, kudy teče říčka přímo na sever. Dnes se prudce ochladilo a začalo intenzivně chumelit za prudkého severáku. Další rána komandu pod pás, ale to by nesměli mít tak skvělého psa! Bojovníci se nedali zastavit a po chvíli váhání odbočili na sever, po proudu řeky. Tato řeka má dostatek ryb, hlavně pstruhů. Už se stmívalo, když našim přátelům zkřížilo cestu asi dvacetihlavé stádo losí zvěře. Vamm se zase předvedl. Bez nějakého dlouhého míření skolil šípem roční tele a bylo zase masa dost. Víc naše výprava nepotřebuje. Náčelník a ostatní mladého lovce pochválili uznalým zamručením. Náčelník řekl, že dnes už bylo cestování dost, sněží a zesiluje mráz. Bez řečí byl v krátké chvíli postaven stan i zažehnut oheň v jeho středu. Je to příznivé místo k táboření, dokonce je poblíž studánka se znamenitou vodou. Vamm dnes střeží oheň i tábor, ale zdá se, že počasí je takové, že i každé zvíře raději zaleze před běsnícím blizardem. Večer se totiž vítr stočil na severozápadní a zesílil ve vichřici. Stále hustě sněží, padají droboučké vločky, ale rychle přibývají.

            Je ráno, ale živly běsní dál. Je rozhodnuto. Dnes muži nebudou pokračovat v cestě. Nasekali vrbové proutí a dali se do výroby sněžnic. Sněhu je již přes metr. Teprve odpoledne ustalo sněžení i vichřice a rychle se vyjasnilo. Ochladilo se ještě víc. Nicméně už nestálo za to pokračovat, aspoň si lovci odpočinou. V noci hlídal zkušený Huňáč a k ránu ho vystřídal Jeden Roh. Tentokrát mrzne, jen to praští, moc nechybí do -25 °C. Vlci opět vyli celou noc, dva se odvážili do blízkosti stanu. Doplatili na to, starý Huňáč je zastřelil šípy. Přibyly mu další dva vlčí kožichy do výbavy.

            Uběhly další tři dny. Vlk našel stopu a ještě teplé ohniště. Stopa je krvavá, je vidět, že šaman má problémy. Okolo ohniště byly stopy po zápase s vlky. Asi zranili Bílého Psa. Tím je odsouzen k smrti. Vlkům stačí pach krve a už svou oběť nepustí. Trpělivě budou čekat, až se nebude moci bránit a roztrhají ho! Naši lovci už nespěchají. Vamm pronesl: kéž by vlci byli rychlejší než my. Vamm je znechucený a tato štvanice ho netěší! Radši by stíhal jeskynního medvěda, to by byl lepší protivník! Nebo co takhle ještě nebezpečnější lední medvěd, který se dokáže někdy v kruté zimě zatoulat do vnitrozemí. Lední medvěd totiž někdy na několik dní přeruší spánek a slídí. V této době lední medvědi často bloumají a z území Polska je to skok na východ Moravy. Slídí hlavně mladé kusy, rok či dva staré. Teprve v prosinci, když teplota na ledovcových pláních a v tundrách severního Polska klesne na -50 až -70 °C, zalezou do brlohů. Častěji to jsou sluje v ledovci. Vamm slyšel z vyprávění starých lovců, jak končívaly tlupy, které z ledovcových plání a tunder nestačily dojít do bezpečí zimovišť. Většinou přežili nejsilnější jedinci, ale za cenu, že snědli těla svých zmrzlých a hlady zemřelých druhů. Někdy měli štěstí a na kanibalské hody nedošlo. Blizardy někdy zahubily celá stáda sobů a někdy i mamutů, kteří se opozdili jako oni. Lidi měli vyhráno, když se dostali aspoň na hranici tundry a lesa, aby mohli živit oheň, bez kterého nelze přežít zimu ani v našich končinách, natož v ledových pláních!

            Ráno byl dosud největší mráz. Já v zimovišti měl rovných -30 st. A to byl teprve listopad! Co bude v lednu a v únoru? Stíhací komando se vydatně najedlo losí pečeně a vypravilo se dál. Dnes je poháněla jistota, že bude vrah dopaden, nebo roztrhán vlky. Mráz štípe, ale na sněžnicích se jde docela dobře, i když pomaleji, než po tvrdé zemi v losích nebo bizoních untech. Taky mamutovina je na tyto opravdu teplé boty dobrá! Na poledne začal vát nepříjemný severovýchodní vítr. Lovci se museli opět zakuklit, jinak by omrzli. Vamm, který šel dnes úplně vpředu, se zastavil a rozhlédl po okolí. Nad lesy na severu je vidět kroužící krkavce, havrany a vrány, neklamný znak mršiny, nebo skoro mršiny. Naši přátelé se shodli, že to asi těžko bude zvířecí padlina, to bude člověk! Přestože vede okolo říčky pohodlná cesta vyšlapaná zvěří, lovci se musí škrábat do prudkého kopce mezi skalami. Šaman si zvolil snad tu nejkrkolomnější cestu. Místy se nedá jinak, než šplhat po čtyřech. Naštěstí metr sněhu na lavinu ještě nestačí. Naši bojovníci konečně vystoupali na jakousi plošinu, ze které je nádherný výhled.  Na samém konci plošiny stojí Bílý Pes a vyhrožuje: mě nedostanete, všecky vás zničím a jiné výhrůžky se sypou z jeho nevymáchané huby.

            Huňáč brzy poznal, že za plošinou je prudký sráz do propasti. Nad darebákem dál krouží krkavci a vrány. Šaman začal střílet z luku, ale ve své nepříčetnosti naštěstí nikoho nezasáhl. Lovci vyčkali, až Bílý Pes vystřílí všechny šípy a pak se rozeběhli za Jukovým a málem mým vrahem. Ten začal zase řvát, Vamm slyšel nééééé, tam nechci, jsou tam vlci a hyeny. Když na něho namířil lukem, zase řval, že zastřelit ne! Je to zbabělec. Vamm vystřelil tak, aby se šíp zabodl do sněhu pod nohy Bílého Psa. Ten zavrávoral a s velikým řevem spadl do propasti. Dole to žuchlo a bylo ticho. Jen s velkou opatrností a jištěním řemeny se Huňáč dostal na okraj srázu. Viděl Bílého psa pod skálou a široko daleko spousty krve. Viděl i sbíhající se vlky a hyeny, které se začaly rvát o šamanovo tělo. Je jasné, že je mrtev. Jak bídně žil, tak bídně i skončil, není třeba litovat zbabělce a podvodníka.  Huňáč řekl: chcete někdo jeho zbraně? Všichni zavrtěli hlavami, jsou znechuceni. Chvíli poseděli na vývratu na okraji skalní plošiny a pak mlčky sestoupili dolů do údolí. Nikomu není do řeči. Stíhání skončilo, našim lovcům se ulevilo, ale radost žádná. Nikdo nebyl schopen zbabělce usmrtit, to co se nakonec stalo, bylo to nejlepší. Bílého Psa popravila příroda. Sletěl se skály a o pohřeb se postarali vlci, hyeny, krkavci a vrány.

            Naši přátelé se vydali přes zamrzlý Váh směrem k budoucímu Valašsku a došli po asi deseti dnech domů. Huňáčovo, náčelníkovo, Vammovo vyprávění doplňované ostatními bylo jedno z nejdelších a nejpoutavějších. Vamm umí dobře kreslit. Když mi nakreslil skálu, s které zbabělec spadl, vybavilo se mi Strečno, jen si domyslet hrad. Vammova kresba je podrobná a přesná, není pochyb! Okolo Strečna cesta nebezpečná, vybavilo se mi! Kde by mě napadlo, že když jsem jel rychlíkem Košičanem kdysi na Tatry okolo Strečna, že se ocitnu v pravěku a Strečenskou skálu mi nakreslí lovec mamutů! Kdyby mi to tehdy někdo řekl, poklepal bych na hlavu a poslal ho do nepěkných míst!

            25. listopadu roku 0, pátek. Ode dne, co se lovci vrátili z trestné výpravy, vytrvale mrzne. Běžně je každé ráno -28 až -33 °C! Zima je jako řemen a že to nevzdá, až někdy na jaře, nemůže být pochyb. Odpoledne je stabilně kolem -18 °C. Po poledni jsme šli s mojí Ginou na kratičkou vycházku. Nevydrželi jsme však déle, než hodinu a vrátili se k teplu rodinného ohně. Na sv. Kateřinu schováme se pod peřinu. Zase se musím smát, tady platí, schováme se do velkého spacáku ze zimních vlčích kožešin, nebo ještě lepší rysích, což nemáme. Není k zahození ani spacák z rosomáků, ale zatím mám jen tři kožešiny. Na dvojspacák do kterého by se vešla i moje Gina bych potřeboval ulovit deset rosomáků. Gina mě zahrnuje velikou láskou a něhou. Už se pro její pokročilé těhotenství nemůžeme milovat naplno, ale mazlit se můžeme. Gina usnula, ale já ne a ne! Přihodil jsem jasanové špalky na oheň a chvíli seděl a tiše se modlil. Chtěl bych poznat pravého Boha. Ptal jsem se Ho: jestli jsi, dej se mi poznat! Kdo jsi a kde jsi? Poděkoval jsem za to, že On je náš Otec skrze Ježíše, ale zarazil jsem se, jsem v jiném čase, tady ještě Ježíš nepřišel na zem. Ale přišel nádherný pokoj a v srdci ujištění, že On je se mnou a nikdy mě neopustí, pokud Ho neopustím sám! Řekl mi také, abych zatím putoval s lovci a snažil se jim pomáhat, což vlastně už dělám. Potom jsem šel chvíli ven ke strážnímu ohni a chvíli si povídal s Uchtem, který měl službu do zhruba dvou hodin v noci, pak přijde Lstivý Vlk. Měsíc je v mlhavém kruhu, koupe se. Blíží se změna počasí. Však je taky jen asi -10 °C. Ještě večer, o půl deváté bylo -22 °C.

            26. listopadu 0, sobota. Před rozedněním se zatáhlo a začala padat ledovka a mrznoucí déšť.

Nastala příšerná klouzačka, jakou jsem do té doby ještě neviděl. Opět jsem měl práci s několika zlomeninami rukou. Obdivuji tyto lidi, zlomeniny se jim rychle hojí, mnohem rychleji, než moderním lidem! Je to tak, moderní člověk degeneruje a nejspíš nakonec na planetě Zemi vyhyne a zůstanou národy, které žijí s přírodou. Tito lidé neznají civilizační choroby. Nejsou zde ani stopy po rakovině, zatím nevím o jediném případu. Jen z vyprávění Huňáče jsem slyšel, že na nemoc, která mohla být rakovinou, zemřel náčelníkův starší bratr Raman. Udělala se mu boule na páteři, která neustále rostla a začala se množit po celém těle. Zemřel v hrozných bolestech asi po čtyřech úplňcích. Není ani diabetes ani prvního, ani druhého typu. Problémem starých lidí je však pakostnice, hýýýýý, neboli dna. Není divu, protože hlavní stravou diluviálních lovců je maso! Klasická obezita neexistuje, tento lid se dokáže nezřízeně cpát, ale pohybu je dost.

            28. listopadu 0, neděle. Dnes celý den prší a prší. Na vrcholky a hřebeny hor sedla hustá mlha a fouká mírný jižní vítr. Rychle klesá tlak, blíží se hodnotě 960 hektopascalů a dále jde dolů. Odpoledne bylo + 11°C, což po skoro měsíci krutých mrazů je hotové léto. Sníh rychle ubývá, už je ho asi jen 30 cm a říčka Rusava je rozvodněná. Všichni, kdo můžeme, chodíme do lesa na dřevo a doplňujeme zásobu. Ucht shodně se mnou předpovídá velkou bouři, blizard a prudké ochlazení. To samé si myslí i starý válečník Huňáč. Všechno ho totiž bolí, hlavně staré rány. Odpoledne se nastavěly ledy kousek od zimoviště, hrozilo částečné zatopení, ale naštěstí se bariéra protrhla a voda klesla. Vypadá to, že i v době ledové může přijít prudká, ale krátká obleva.

            29. listopadu 0, pondělí. Dnes jsem měl od dvou do šesti do rána hlídku. Do té doby bylo teplo a pršelo. Asi v půl třetí udeřila západní vichřice, která se změnila v orkán. Současně přišla bouřka skoro jako v létě. Liják se změnil ve sněhovou bouři a bouře v blizard. V takovém počasí neútočí ani vlci, proto jsem si sedl k ohni a jen sledoval běsnění živlů a podřimoval až do rána.