Bylo to roku 1992. Kolem prvního máje bylo příjemné, vlahé počasí. Vyšli jsme si s manželkou do lesa, kousek od Horušic. Je to pod Železnými horami a když vyjdete do kopce, je docela hezký les, kde je téměř rovina, je to taková plošina, táhnoucí se asi patnáct km, když nepočítáme svahy z jižní a severní strany. Šli jsme lesem asi dva kilometry, když v blízkém borovém houští zapraskalo a na cestu před námi vyšla velká bachyně se šesti malými, ale už pohyblivými selaty. Ztuhli jsme překvapením i trochu leknutím. Co teď? Asi jsme udělali dobře, že jsme zůstali stát. Milá bachyně si nás zkoumavě prohlížela, čichem zkoumala a jakoby se ptala? Aha, to jste vy, proč jste nedali vědět, že jdete, zůstali bychom v houštině v klidu, nejste nebezpeční. Najednou tiše zakvikla na maličké a klidným krokem odešla, následována selátky. Na toto setkání nikdy nezapomeneme. Uběhly tři měsíce, když tuto starostlivou matku někdo bezohledně postřelil a ona zhasla uprostřed kukuřičného pole. Selata se od ní několik dní nehnula a nakonec dělala škody v poli, trvalo dlouho, než se naučila živit  normálním prasečím způsobem. Historky, kdy bachyně honila člověka po lese, nebo trpělivě čekala, až pronásledovaný vetřelec sleze s posedu, pokládám za přehnané, nebo výjimečné. Nejlepší je, ne panicky utíkat, ale znehybnět, nebo jen tiše, pomalu couvat, pak se nic nemůže stát. Od té doby raději každé jaro zdaleka obcházím houštiny a zarostlé oplocenky. Nechci tuto zvěř zbytečně vyrušovat.