20. května roku 0, úterý. Dnes jsem vykonal druhý pohřeb, včera totiž skonal i druhý kamarád Václav Dopita. Pochoval jsem ho vedle Michala Fendrycha. Už nemám nikoho! Zůstal jsem docela sám. Kdybych měl alespoň psa! Toho bych mohl získat odchycením divokého štěněte. Celý den jsem probrečel, pláčem jsem usnul na lůžku.

            21. května, 0, středa. Mám pořádnou rýmu a zvýšenou teplotu, pořádně jsem nastydl při kopání hrobu. Zapotil jsem se a zmokl, ono totiž od večera 11. května stále prší, dokonce střídavě chumelí mokrý sníh. Teploty nepřesáhly čtyři stupně Celsia! Je i příšerná mlha a šero. Bolí mě i hřbet, potrvá několik dní, než se vylížu, však to znáte! Hyeny se už neobjevily.

            Střídavě ležím a potím se a střídavě sedím u laptopu a píšu deník, píšu i ručně na papír do knihy. Později jsem za vydatné pomoci nových přátel – lovců modul odvlekl do nedaleké Rusavské doliny, poblíž nynější dřevěnice. Blízko ve stráni jsme s přáteli vybudovali zimoviště pro sto lidí – čtyřicet mužů – lovců a zbytek žen, starců a dětí. Tehdy jsem už věděl, že jsem doma. Jak jsem řekl, narodil jsem se na Vsetíně, ale vyrůstal jsem v dědině Rusava. Dřevěnici jsem postavil přibližně na místě, kde kdysi daleko v budoucnosti bude stát naše chalupa, kde se teprve narodím! Zajímavý paradox, až jsem se musel smát.

            Abych to o sobě dopověděl, jsem svobodný a v budoucnosti mám dva mladší bratry a matku, otec zemřel v lese, padl na něho kácený smrk. Však je mi často smutno po rodině, ale byla mi dána nová rodina, celá lovecká tlupa, přijali mě za svého rovnoprávného člena a jsem i v radě starších, tedy v náčelníkově blízkosti. Nebudu však předbíhat a vylíčím, co tomu předcházelo.

            25. května 0, neděle. Teprve dnes časně ráno přestalo pršet a vyčasilo se. Ráno do devíti sice byla jinovatka, ale odpoledne bylo +22°C! Potok tekoucí rákosovou džunglí, plný bobřích jezírek se rozvodnil. Modul je však naštěstí na vyvýšeném místě, jakoby terase. Sem voda nedosáhne. Mám už lepší náladu. Je mi lépe i po zdravotní stránce. Rýma je pryč a záda už také přestávají bolet. Dnes jsem si dopřál odpočinek. Jinak se zabývám výrobou zbraní. Mám už několik tomahavků, jsou dobře vyvážené a ostré, stejně tak lovecké tesáky a nože. V modulu je totiž malá dílna. Pracuji také na přesných lucích a šípech. Přemýšlím i o zhotovení kuše, oceli mám dost. Našel jsem totiž v lese ohořelé zbytky ostatních částí lodi. Jen zázrakem nezpůsobily lesní požár.

            Zásoby jídla se tenčí, ale mám štěstí, včera jsem prvním lukem skolil zajíce. Bylo to dobré vylepšení jídelníčku. Mám udici a vlasec z nylonového vlákna ze zásoby v lodi, až opadne voda, budu chytat ryby. Potok je jistě plný pstruhů. Teď jsou ryby přežrané havětí napadanou do vody a žížalami vyplavenými z půdy. Teď rybařit by asi nemělo smysl.

            26. května roku 0, pondělí. Dnes jsem se odvážil do doliny kousek od modulu, podotýkám, že stále ještě nevím, že jsem vlastně doma a rozvodněná říčka je Rusava. Ten les je úchvatný, je to vlastně prales kypící životem. Mohutné duby a buky se mísí s jeřáby, břízami, habry a smrky, kousek dál, asi kilometr nahoru je už jen jehličnatý prales. I smrky mají u země průměr běžně metr, i dva! Místy je hustý podrost křoví, ale převládají náletové dřeviny. Šel jsem proti proudu říčky, která pomalu opadává. Kupodivu stop po větší zvěři mnoho není. Převládají otisky jeleních a srnčích kopýtek. Po dalších dvou kilometrech jsem zahlédl statnou medvědici s dvěma medvíďaty. Naštěstí nás dělila rozvodněná říčka. Medvědice však netouží po boji, i tak přede mnou brala roha! Dolina se poněkud rozestoupila. To místo je mi nějaké povědomé, jen ty lesy vypadají trochu jinak! Po chvíli chůze vidím další shodné znaky s mým domovem. Zrak mi padl na velký, trojhranný balvan. Ztuhl jsem překvapením, až se mi roztřásla kolena. To je přece kamenná žába, tak jsem pojmenoval jeden kámen v blízkosti domova. Žába je však asi o třetinu větší, ale je to ona, základní podoba zůstává. Jsem doma a přesto tak daleko od svých. Svalil jsem se do mechu a křečovitě se rozplakal. Nedaleko by měly být první domky dědiny Rusavy, ale nejsou! Vykročil jsem dál proti proudu potoka a vidím další shodné znaky krajiny. Nic na tom nemění, že prales zasahuje místy až k vodě. Vidím však louky namísto vesnice. To místo asi nikdy nebylo zarostlé. Dnes je dusno, teplota dosáhla 25°C. Na obloze se hromadí kupovité hrady. Obrátil jsem směrem domů, k modulu. Nechci riskovat promoknutí a návrat nachlazení. Dnes poprvé mě nebolí chrbát. Byly dvě odpoledne, když jsem vyšel z lesa. Vidím potemnělý jižní obzor. Už nějakou dobu hřmí. Je to jasné, blíží se bouřka. Jde to od Zlína, řekl jsem si, ale je mi jasné, že tam žádný Zlín není, teprve bude, možná za hezkých pár tisíc let!

            Jak už jsem zmínil, jsem asi dítě štěstěny. Složil jsem srnce a mám vystaráno na mnoho dní. Palubní lednice funguje, alespoň dokud jsou silné baterie. Sotva jsem úlovek stáhl a rozporcoval, přišla bouřka, ale jaká! Blesky se křižovaly, padaly kroupy jako třešně, duněl hrom, ale ten slejvák! Palubní srážkoměr naměřil 58 mm vody. Lilo skoro půl druhé hodiny. Po dešti jsem dal sušit vydělanou srnčí kůži, bude se hodit! Musím nahromadit kožešiny na zimu. Chtě nechtě budu muset lovit i lišky a bobry. Zima bude jistě velmi krutá a dlouhá. Ovšem, letní kožešiny nestojí za moc, ale jiné zatím nejsou a hned tak nebudou. Připadám si jako Robinson Crusoe, jen jsem podstatně lépe vybaven! Přemýšlím, co bude, až mi dojde instantní chléb, který stačí rozmíchat s vodou, nechat půl hodiny dokynout a šoupnout do trouby. Za další půl až tři čtvrtě hodiny je chléb hotový. Instantního chleba mám ještě tak na jeden rok, ale co potom! Ťukl jsem se do čela, Václav si vzal do kosmu vzorky různých semen, možná, že je tam pšenice, nebo žito. V nouzi by byl dobrý i ječmen! Prohrábl jsem Václavovo skladiště a vítězně přímo zařval: heuréka!!! Našel jsem asi čtvrt kila ovsa, stejné množství ječmene a po půl kilech pšenice. Byl tam i hrách, fazole a dokonce kukuřice! Nevíte, jak jsem si oddechl, byla to úleva přímo královská, jak v jedné reklamě, jak mi to říkala maminka – pamětnice přelomových let dvou tisíciletí. Pamatovala i pád komunismu, a jak byla zklamaná porevolučním vývojem! Říkala, že se něco musí stát, trápilo ji, jak se lidi začali chovat. Donedávna slušní lidé se běžně stali hulváty a chamtivci, byli strašně bezohlední a zlí!

            Václav chtěl pokusně pěstovat plodiny na Měsíci. Chtěl provlhčit měsíční zeminu, smísit s pozemskou a v laboratoři sledovat, jak plodiny rostou nebo nerostou. Zůstalo to však jen snem. Kdyby věděl, jak se mi jeho vzorky semen budou hodit! Václava už nic nebolí a Michala jakbysmet! Při vzpomínce na ně jsem se opět rozplakal, ale čas rány hojí. Byl to asi poslední pláč nad ztracenými kamarády. Našel jsem u lesa kousek země, kam bizoni nechodí. Zhotovil jsem si slušný rýč a začal rýt.

            30. května 0, pátek. Od té bouřky je hezky a poměrně teplo, tak do 24 °C. Bouřky se tvoří, ale přicházejí večer, nebo v noci a nejsou tak velké jako ta první, asi proto, že přicházejí ze strany od moře. Pozemek mám zrytý a osetý. Byla to hrozná práce, ale po čtyřech dnech mám hotovo. Jsem opět zmordovaný a opět mě bolí hlavně bederní páteř. Dnes jsem pozemek obehnal několika kůly a natáhl nylonovou šňůru, na kterou jsem rozmístil plíšky, aby hodně rachotily, bude to plašit zvěř. Pomocí lan a kladek se mi podařilo přemístit modul vedle pozemku a ukotvit. Modul má výsuvná kola, konstruktéři pamatovali na všechno! Posouvání modulu mi zabralo půl dne a část noci, ale vyplatilo se to! Bizoni asi potáhnou na podzim z nížin na severu a s nimi i sobi. Co se týče sobů, nějací tady jsou, viděl jsem jejich stopy. Určitě jich však je mnohem méně, než těch migrujících. V pralese Hostýnských hor jsem později zahlédl několik našich bizonů – zubrů. Oběma rasám jednoho druhu ode dneška říkám bizoni, a jak jsem později, na podzim zjistil, jsou zde snad milionová stáda typických amerických bizonů. Mají totiž stejnou pahřívu na krku a mohutné rohy. Žel, nemám svůj překvapivý zoologický poznatek komu sdělit, že byli v dobách ledových v Evropě stejní bizoni jako v Americe. Nakonec proč by neměli být, je to památka na dobu, kdy byl jediný obří kontinent – Pangea! Jinak po chvilkách pracuji na výrobě kuše. Puškový dalekohled se záměrným křížem bych měl, obětoval jsem na to objektiv jedné záložní kamery na palubě lodi. Kuše je už téměř hotová. Mám i deset ocelových šípů s umělými nylonovými pery. Ta jsem zatavil do šípu. Jinak vyrábím i dřevěné šípy a ty vybavuji pery kachen a husí, kterých je v nížinných mokřadech kolem říčky Rusavy dost a dost. Chvála Bohu za dostatek zvěře, pernaté i chlupaté. Mám co jíst.

            8. června roku 0, neděle. Je teplo a dusno, asi se blíží vlna bouřek a deště. Do včerejška nepršelo, bylo sice chladněji, tak do 22°C, ale příjemně. Ráno jsem si vyšel, vybaven kuší a šípy směrem k jihu. Šel jsem po bizoní cestě. Ušel jsem asi kilometr a objevil sice staré, ale mohutné stopy podobné sloním. Ty mohlo zanechat jen jediné zvíře – mamut! Mamuti jsou asi také tam, kde bizoni, v severních nížinách, možná v Polsku, pokud tam není ledovec. Jo, kdybych měl aspoň koně, vyrazil bych na průzkum. Napadlo mě, udělat si sedlo, ale z čeho?! Srnčí kůže nestačí, je moc jemná, chtělo by to hovězinu, nebo lépe bizoní. Možná by postačila i sobí. Nakonec mi náhoda přihrála statného losa. Sestřelil jsem tři husy a šel domů. Začínám vypadat jako zálesák. Mám rifle, silnou riflovou bundu a bobří čapku. Rifle v kosmické lodi? Řeknete si nemožné, ale Američané je nosili jako pracovní oděv a později se to vžilo i v Evropě. Riflovina už ztrácí svoji modrou barvu. Jinak už jsem slušně fousatý a až mi přerostou vlasy, udělám si indiánskou čelenku, je to praktické. Pomýšlím na chycení divokého koně – tarpana. Určitě se dá zkrotit a použít pod sedlo, i když je menší, asi jako huculský kůň, který asi z toho divokého pochází. Krocení asi bude velmi obtížné, ale jistě by to stálo za to. Koně zde momentálně taky nejsou, ale jejich staré stopy v udusané jílovité hlíně jsem viděl.

            Můj rodící se zálesácký instinkt mě nezklamal. Už jsem byl doma, když se od jihozápadu přihnala veliká bouřka s ještě větší průtrží mračen. Bouřka se spojila s druhou, přicházející od východu a nastala hrůza, jakou jsem v životě neviděl. Blesky se plazily i po zemi, duněly strašné hromové rány, které vracel prales několikanásobnou ozvěnou. Za dvě hodiny trvání bouřky spadlo 114 mm vody. Rusava se změnila ve veletok. Ještěže jsem byl časně ráno na rybách. Chytil jsem deset pěkných pstruhů. Večer přišla další bouřka, s ní čtyřdenní vytrvalý déšť a ochlazení. Opět se do deště mísily sněhové vločky. Ještěže je v modulu teplo, sluneční energie doplňuje baterie a ty zpětně dodávají proud topení. V zimě to asi stačit nebude, slunce bude poskrovnu.

            Na dnešní bouři jen tak nezapomenu. Už věřím, že taková hrůza mohla zastavit Mongoly pod Hostýnem. Je vidět, že medardovská pranostika platí i v pravěku. Dnes jsem si také vyrobil laso ze šňůry a popruhů, které jistily kosmonauty ve vesmíru. S tím koněm to myslím vážně.

            14. června roku 0, sobota. Dnes se konečně vyjasnilo, ale ráno byly -2°C! Dnes jsem nakypřil kukuřičné políčko a taky odplevelil. Nalopotil jsem se celé dopoledne. Byl hezký den, po obloze pluly malé bílé kupy – znak krásného počasí. Vál mírný východní vítr a odpoledne bylo příjemných 20°C. Odpoledne jsem si udělal oddech, hřbet se opět ozval. To ještě nevím, že budu těchto bolestí zbaven jednou provždy lidovou lékařkou z lovecké tlupy. Je neuvěřitelné, co dokážou byliny a čaje z nich! Ale nepředbíhejme. Před třemi dny jsem ulovil losa. Zavinil si to sám. Byl to samotář a napadl mne! Kdyby nezaútočil, mohl žít. Šlo mi však o život. Neměl jsem kam uskočit ani kam vylézt. Musel jsem střílet. Šíp vystřelený z kuše se zabodl losovi přímo do srdce. Nedokončil druhý útok, dopadl mrtev asi čtyři kroky ode mě. Stalo se to na bizoní cestě, ten mrzout na mě vyrazil z rákosí. Dalo mi to fušku zvíře stáhnout a rozporcovat. Mám masa jak u rasa. Musel jsem ve stráni vykopat ve zmrzlé jílovité hlíně sklípek a tam uložit to, co se nevešlo do ledničky v lodi. Hlavní je, že už mám z čeho vyrobit sedlo. Až vydělaná kůže uschne, dám ji vyluhovat a zbavit chlupů. Teprve potom se pustím do výroby sedla. Mám v počítači perfektní návod k výrobě westernového sedla i s vyobrazením.

            29. června roku 0, neděle. Dnes jsem si udělal den odpočinku. Asi kilometr na jihozápad jsem objevil větší bobří rybník a v něm spoustu ryb. Vyrazil jsem tam, samozřejmě po zkušenosti s losem ozbrojen. Sotva jsem nahodil udici, už se splávek z husího brku potopil a nastal tanec. Po půlhodinovém boji jsem vytáhl rybu podobnou amurovi, ale byl to velký bolen. Vážil 5 kg a byl dlouhý skoro metr. Alespoň si myslím, že šlo o bolena, jinak by to musela být nějaká neznámá ryba z povodí Dunaje. Chvíli jsem myslel, že jde o velkého tlouště, ale ten by měl červené břišní ploutve podobně jako bělice. Buď jak buď, pochutnal jsem si. Šel jsem hned domů, protože ze zkušenosti vím, že se blíží bouřka. Totiž až do dneška byly každý den přeháňky a bouřky, většinou odpoledne a večer. Cítím však, že brzy se situace změní a bude dlouho sucho, snad do září. Tentokrát se zatahuje ze všech stran. Ve tři odpoledne začalo lejt a hřmět a takto lejt vydrželo do rána. Za celou dobu napršelo 240 mm vody. Rusava se opět rozvodnila. Asi i nyní platí, že když prší na Valachách, neprší v Jeseníkách. Nevím, nemůžu posoudit.

             1. července roku 0, úterý. Zaspal jsem, probudil jsem se v devět dopoledne. Včera jsem dlouho nemohl usnout. Měsíc byl v úplňku a zářil jako drahokam. Byly vidět neuvěřitelné spousty hvězd, protože je fantasticky čistý vzduch. Bylo kupodivu teplo, asi 14 °C. Naslouchal jsem hlasům pralesa. Před půlnocí jsem slyšel řev velké kočky, snad tygra! Asi těžko to bude klasický tygr, který ještě přežívá na Sibiři. Spíš bych řekl, že je to machairodus, nebo smilodon. Moudrý Huňáč z tlupy by mi to jistě řekl, zná zvěř tak dobře jako celou přírodu.

            Probudil mě temný hukot, jako by byla bouřka, ale to by se neotřásal modul v základech. Vyběhl jsem ven a vidím obrovské stádo divokých koní. Jsou myšově šedí a mají krátké oháňky, ale koně to jsou. Nevím, jak jsem vzal do ruky laso. Roztočil jsem je a hodil po nejbližším koníkovi. Seběhlo se to tak rychle, že jsem neměl čas přemýšlet. Jeden mladý koník se válí po zemi s lasem na krku, vzápětí se postaví na nohy a vzpíná se. Nic mu to není platné, je můj! Ještěže jsem nasušil trochu sena, ale na zimu to stačit asi nebude. Než bude dostatek ovsa, uběhne několik let. Koník se uklidnil a zdá se, že je se svým údělem smířený. Horší bude krocení pod sedlo! Odpoledne jsem se odvážil mu nasadit sedlo, trochu vyváděl, hlavně se točil pořád dokola, ale nakonec to vyšlo. Kupodivu nevyváděl tak jak jsem očekával. Shodil mě jen jednou, ale podruhé už se rozjel. Během týdne zvládl zápřah do indiánského smyku.

            16. července roku 0, středa. Už třetí týden neprší a narůstá horko. Odpoledne bylo poprvé, co jsem tady naměřil rovných 30°C. Tlak den po dni zvolna stoupá, dnes už bylo 1030, což už srážky vylučuje. Beztak je vláhy dost. Povrch však zasychá a přestávají růst houby. Před třemi týdny jsem mohl kdykoli nasbírat košík těch nejlepších hub. Jako například pravých hřibů a křemenáčů. Tady běžně roste i v mé době už vzácný kozák dubový a křemenáč topolový. Běžná je i pečárka obrovská. Udivuje mě, že houby nejsou červivé, jen požrané od slimáků a ještě jen některé. Na jedlých houbách se přiživují divoká prasata a není divu. Když houby rostou, je pro všechny dost, pro mě i pro divočáky. Zdá se, že se ani velkých šavlozubých koček nemusím obávat, jejich potravou jsou hlavně divočáci, nebo jeleni či bizoni. Zrovna včera jsem v lese našel z polovičky sežrané prase a tygří stopy. Tygra jsem však nikde neviděl. Nicméně stoprocentně spoléhat na to nemůžu, v zimě bude asi jiná situace, horší! Nesmím nikdy zapomenout zbraně a vyrazit do lesa jen tak s košíčkem. Toto jsou jiné lesy, než jaké jsem v těchto horách znal ve své době, to jsou pralesy a divočina se vším všudy, i s predátory.

            Dnes jsem si vyjel na Mary na delší cestu. Zjistil jsem totiž, že je to klisna, asi dvouletá. Pojmenoval jsem ji podle mezka Sama Hawkense z románů Karla Maye. Jen tu pušku Liddy nemám. Mám opravdu dobrého koníka, je spolehlivý a hlavně klidný a mírný. Projel jsem Rusavskou a Ráztockou dolinou a vyjel v místech, kde jednou bude dědina Držková a Lukoveček. Prales je úchvatný. Místy je úplné šero, slunce nemůže proniknout korunami obrovských buků a jiných stromů. Cestu mi křížili divočáci, kteří se rychle vzdalovali. Jezdce na koni určitě ještě neviděli. Také jsem zahlédl vlky, utekli před námi. Teď se jich bát nemusím, ale v zimě budou nebezpeční. Tehdy jsem ještě nevěděl, že najdu lidi a prvního z nich ještě dnes! Vyjel jsem z hor do nížiny, ale prales nekončí, jen se změnil v mokřadní doubravu, kde dominují mohutné duby, stejně jako poblíž modulu.

             Projel jsem okolo mnoha bobřích jezer, až jsem se dostal na už známou bizoní magistrálu. Na okraji lesa vidím v kruhu pobíhat hyeny a okolo posedávají už známí ptáci Nohové, je jich víc, než tehdy u Michalovy mrtvoly. Vidím dohořívající oheň a vedle ohně ležícího člověka. Seskočil jsem s koně, uvázal o strom a šel k neznámému. Poprvé vidím pravěkého lovce, mladého chlapce asi šestnáctiletého. Ne, není podobný opici. Chlapec je v bezvědomí a má zlomenou levou nohu pod kolenem. Leží na břiše a nohu má znehybněnou třemi klacky. Mladík asi omdlel bolestí. Nejspíš si chtěl pomocí kouřových signálů přivolat pomoc. Neudržel rovnováhu a upadl, přičemž ztratil vědomí. Musel trpět bolestí. Otočil jsem ho na záda a využil bezvědomí, abych mu nohu napravil a zafixoval. Kufřík s pomůckami jsem měl náhodou s sebou. Píchnul jsem neznámému injekci pro potlačení bolesti, ale nepoužil jsem hypnotikum.

             Teprve nyní jsem se rozhlédl okolo sebe. Opodál leží zabitý velký losí samec. Je probodený oštěpem. Skládá se mi v hlavě, co se vlastně stalo. Mladík vyrušil samotářského losa a ten zaútočil, a přerazil mu nohu. Chlapec z posledních sil losa probodl oštěpem a pak ztratil vědomí. Neznámý se probral a zasténal bolestí, anestetikum ještě plně nezabralo. Když mě uviděl, lekl se a podvědomě hledal zbraň, myslel, že jsem jeho nepřítel. Opodál ležela kamenná sekera a velký kyj. Naštěstí mimo dosah. Vzal jsem ty zbraně do rukou a položil ke svým pomůckám. Řekl jsem mu, aby se nebál, ale asi mi moc nerozuměl. Stále jsem na něho mluvil, až se uklidnil. Odložil jsem i svoje zbraně, aby mi mohl důvěřovat. Vyslovil jsem své jméno – Jan a několikrát opakoval, přitom jsem ukazoval na sebe. On mi po chvíli řekl Vamm, tak mi to znělo. Ukázal jsem na zabitého losa a řekl los. On mi odpověděl gruu. Později, když jsem ovládl jejich řeč, mi vysvětlil, že tak jmenují každého jelenovitého a antilopy sajgy. Později jsem se dozvěděl, že Vamm znamená Orel. Je zajímavé, že prérijní kmeny nazývají orla Wamdi, zajímavá podobnost! Jinak řeč kmene se podobá řeči severských kočovníků, musí to být jejich prapředci! Vamm je hezký chlapec, připomíná Indiána a má mírně mongolské rysy jako Eskymák. Má jenom širší a placatý nos, to je přirozená obrana proti mrazu a nastydnutí horních cest dýchacích. Také je chlupatější, má porost po celém těle, ale opičí srst to není. Takto ochlupení jsou i někteří mí současníci z 21. století.

            Rozdělal jsem oheň a upekl kus losí kýty. Podal jsem Vammovi a tím jsem u něho asi definitivně vyhrál. Pojedli jsme a pak jsem vyrobil indiánský smyk, na který jsem nového přítele uložil a připřáhl Mary. Na smyk jsem ještě přidal pořádný kus masa a vedl Mary se zápřahem k domovu. Cesta domů trvala tři dlouhé hodiny. Uložil jsem Vamma do modulu na Václavovo místo. Dal jsem mu ještě uspávací injekci a poté, co usnul, jsem mu odebral krevní vzorek a poslechl stetoskopem. Můj přítel má srdce jako zvon a je naprosto zdravý, až na zraněnou nohu. Vamm je čistotný chlapec a kupodivu nemá ani breberky ve svých dlouhých černých vlasech. Jaké nesmysly nás to o diluviálních lovcích učili! Jediná pravda je ten plochý nos, štíhlá lýtka, silné svaly a srostlé obočí, ale někteří mají obočí normální. Ani žádná opičí huba není. Pravda, ti lidé mají trochu silnější čelisti, ale jen někteří lovci mají čelisti vystouplé. Člověk neandertálský, největší nesmysl, výplod chorých mozků! Určitě jsou to prapředci Evenků, Laponců, Samojedů, Aleutů, Eskymáků a snad i některých Indiánů. Tito lidé jsou typičtí severští kočovníci, téměř jako my, je to jen rasa a ne geneticky rozdílný druh. Kosti údajných neandrtálců jsou kosti velkých opic, které předkové Medvědího lidu zabíjeli a jedli v dobách velikého hladomoru, o kterém vyprávějí ve svých legendách! Tehdy lovili daleko na jihu u teplého moře. V paměti tohoto lidu je katastrofa, vypadá to na nějaký velký sopečný výbuch kdesi daleko, možná až v Americe. O tom později.

            25. června roku 0, pátek. Suché a teplé počasí pokračuje. Už není 30, ale 25°C a fouká čerstvý východní vítr. Vamm mě učí jazyku Medvědího lidu. S údivem dělám pokroky, dokonce už svému mladému příteli rozumím! Hostýnky a Beskydy jsou podle Medvědího lidu posvátné hory. Oni je nazývají Černými horami, podobně jako v Americe Indiáni nazývají Black Hills Černými horami. Oni ty Valašské kopce nerozlišují. Tábor Medvědů je u Hromové hory, asi pouhých 15 km odtud. Je to určitě nám známý Kelčský Javorník. Vammova noha se rychle hojí. Vamm chodí o berle, kterou jsem mu vyrobil ze dřeva.

            Můj mladičký přítel rozvázal. Vyprávěl mi, že se vracel z úspěšné výpravy v rámci zkoušky z dospělosti. Po dva měsíce se toulal po horách i okolo nich. Samostatně lovil zvěř a chytal ryby. Na cestě domů narazil na mrzutého losa, který mu přerazil levou nohu. Bude mít doma co vyprávět. Má krásnou trofej – losí paroží a kůži. Já jsem jeho úlovek zpracoval a čestně mu odevzdal trofej. Vamm na svých cestách podle všeho navštívil i území budoucího Slovenska. Vyprávěl mi o skupinách skal na kopcích. Mohlo jít určitě o Súl'ovské skály. Mluvil i o velké divoké vodě – Váhu, o tom nepochybuji. Tam se setkal s velkým požíračem – jeskynním lvem. Viděl ho přes řeku. Naštěstí i tento druh lva se bojí vody. Lev se zmohl jen na řev, který zněl jak dunění hromu. Jak tvrdí Vamm, na území budoucí Moravy žije i normální lev s hřívou, je žlutý jako africký, ale je velmi vzácný. Víc jich je na jihu za Velikou běžící vodou, myšlen je Dunaj. Shodli jsme se s Vammem, že v naší krajině, kde budu do konce života žít, existuje sněžný levhart i vzácnější normální panter. Nejobávanější není velký, šedý jeskynní lev, ale tygr machairodus. Prý dokáže hravě zabít bizoního býka! Tlupě Malého Mamuta zabil tři nejlepší bojovníky. V jednom případě se stalo, že usmrtil lovce uprostřed tábora, když seděl u ohně, bylo to v noci. Lovec držel stráž a u ohně se jen na chvíli ohřál. Bestie zaútočila zezadu, což mě udivuje. Je opravdu tak hrozný, že se nezalekne ani ohně? A je tak zbabělý, aby útočil zezadu? Mohlo jít o poraněné, nebo dokonce vzteklé zvíře. Tygr, kterého jsem v pralese několikrát slyšel, je prý malý, pruhovaný, ale na rozdíl od sibiřského stříbřitě šedý. Před člověkem má respekt a vždy se mu vyhne. Loví hlavně divočáky a je vzácné ho jen zahlédnout. Nebezpečný může být nosorožec, kterého jsem vyplašil v den, kdy jsem pochoval Michala – kapitána lodi. Že mě nosorožec nenabral a nerozdupal, bylo prý pro mě veliké štěstí. Asi se zalekl mého oděvu, který jsem tehdy nosil. Teď nosím kabát z losí kůže, který mi ušila Ďarga, náčelníkova žena. Velikým dobrodiním civilizace, které mi zůstalo, je štít odrážející světlo tak, že se mohu činit neviditelným. Není to tak úplná neviditelnost, ale už mockrát mi to zachránilo život před šelmami a jednou i před loupeživou hordou, kterou jsme na hlavu porazili a rozprášili. O tom však jindy.