Časně ráno jsme všichni muži vyrazili na lov mamutů. Šaman Bílý Pes poskakoval okolo ohně a něco nesrozumitelného mumlal. K mému zděšení říkal, aby Gjan zahynul, ať ho mamuti rozšlapou. Šaman je jediný člověk, který mě nemá rád, ale nevím, čím jsem si to zasloužil. Kvůli Gině to není, je starý, aby si s ní něco začal, hádám, že je mu kolem šedesáti let. Už nemá žádné zuby. Já mu před Ginou říkám Havandžita, je stejně proradný a mrzutý jako šaman Dakotského kmene Medvědů, který nenáviděl Toka-íta a byl spojencem bělochů, tedy zrádcem. Přesněji, teprve daleko v budoucnosti bude, při pomyšlení na časový paradox jsem se zase musel smát. Když jsem se šamana ptal, co proti mně má, odpověděl, že nic. Já však dobře vím, že lže! Huňáč mi řekl: Gjan-ne, neboj se, je příliš zbabělý na to, aby tě zabil! Jenom pomlouvá, na víc nemá. Bílý Pes stejným dílem nenávidí i Ginu a Vamma, kdybych jen věděl, jak brzo na něho dojde a jak bídně skončí! Měl bych lepší spánek. Náčelník však o problému ví a nařídil zvýšenou ostrahu okolo našeho stanu a jsem mu za to vděčný. Malý Mamut je moudrý náčelník.

            Mohlo být devět hodin, když jsme dorazili na místo budoucího Těšína. Podařilo se nám obklíčit čtyři relativně mladé mamuty. Podařilo se nám je ubít. Jednoho jsem vlastně zastřelil kuší. Trefil jsem se přímo do srdce. Z blízka to je možné. Zachránil jsem tak život Uchtovi. Ucht upadl a mamut se ho snažil rozdupat. Risknul jsem výstřel a vyšlo to. Ucht má neuvěřitelnou smůlu, není to poprvé, co upadl před loveným mamutem! Naštěstí to vždy dobře dopadlo! Máme opět vystaráno. Dva Mamuty si vezme tlupa Šedého medvěda a dva my. Divoká Kočka se stala třetí ženou Šedého Medvěda.

            8. srpna roku 0, pondělí. Od úspěšného lovu na mamuty opět táboříme, obě tlupy společně. Společně jsme ulovili, společně i jedli a seděli u ohně. Divoká Kočka vykřikla údivem, když viděla Bílého Psa. Když se uklidnila, řekla: to je ten muž, který prodal Ginu Jestřábovi za medvědí kožich! Náčelník Malý Mamut to slyšel a nechal předvést šamana Bílého Psa. Šaman samozřejmě lhal. Nechali jsme předvést Divokou Kočku, aby zopakovala před šamanem svůj výrok. Šaman se vytáčel, ale tím se usvědčil. Svázali jsme ho a připoutali ke stromu. Jenže šaman v noci přetrhal pouta a utekl do horského pralesa. Od té doby jsme ho neviděli. Stejně nepřežije zimu.

            Pozdě odpoledne jsme s Ginou vyzkoušeli nové, už domestikované koně. Není pochyb, že domestikace koně proběhla v jižních končinách. Koně jsou dobří, je s podivem, jak rychle se moje drahá Gina naučila jezdit na koni. Krom Vamma to nikdo nezkusil. Vamm – dnes už Letící Orel, jezdí na koni jako Indián. Dokonce si chytil a zkrotil svého koně, původem také lupičského. Vamm dostal válečnické jméno včera a tím je započten mezi dospělé bojovníky a lovce. Zastřelil Jestřába, vůdce lupičské bandy a tím si cestu mezi dospělé značně zkrátil. Gina se naučila i zacházet s lukem a kuší. Umí i vrhat nožem a tomahavkem. Je neobyčejně statečná, ale zároveň jemná a milá. To se mi na ni velice líbí. Když je mi smutno, vždy mě potěší. Naše láska roste! Jsem v jejích očích velký lovec a bojovník kmene.

             S tlupou Šedého Medvěda jsme se domluvili, že založíme kmen. Oni také uctívají Medvěda jako totemové zvíře a mluví stejným jazykem. Jak my, tak oni se budeme snažit dobře vyjít s tlupami naší řeči a učinit s nimi mírovou dohodu a obranný pakt. Když bude některá tlupa, Matto, Medvědů, ohrožená a budeme nablízku, sebereme bojovníky a vyrukujeme na jejich obranu. Cizí lovecké tlupy si zatím netroufnou na nás zaútočit, to se stalo naposledy ještě dávno před mým příchodem na Labi, kde byl šílený a zlý náčelník Hernak, který se svou hordou terorizoval okolní kmeny. Tenkrát se spojily dvě nebo i tři tlupy, které ho z Polabí vytlačily až na Ohři a tam porazily v bitvě u Losí řeky, tak lovci jmenují Ohři. Bitva se odehrála na říčce Blšance, kterou lovci pojmenovali Bizoní potok. Tehdy naše spojené tlupy zahnaly stádo stepních bizonů do údolí potoka mezi hustě zalesněné prudké svahy a lovci celé stádo pobili. Tenkrát tam i přezimovali. O tomto vítězství se dodnes hovoří u táborových ohňů. Samotného Hernaka nakonec zabil hladový medvěd – šatun, jak se říkalo na Sibiři. Vyprávěl mi to Huňáč, sám byl s několika lovci na dohledání Hernaka.

            Moudrý Huňáč také vyprávěl o podobné bitvě na soutoku Bahnité řeky (Moravy) a řeky Černého Kamene (Bečvy). Tehdy byl jakýmsi prozatímním vůdcem Houžňák. Zemřel nedávno před mým příchodem. Utrhl se pod ním břeh a utopil se v ledové vodě rozvodněné řeky. S výjimkou Vamma a Giny, samozřejmě i mé maličkosti neumí plavat nikdo, ani ti nejlepší bojovníci a lovci. Plavat uměl podle vyprávění starého Huňáče jediný muž, náčelník Šedý Vlk, ten také uměl rozdělat oheň z pazourku. Jenže Šedý vlk už nežije přinejmenším půl století, tehdy byl Huňáč batole. Pamatuje však jeho slavný pohřeb. Mrtvého náčelníka položili na čerstvě, silnými dřevy přiložené ohniště a naházeli na něho všelijaké šperky, trofeje i zbraně, aby se měl ve věčných lovištích čím uživit. Když shořel, nahrnuli zbytky jeho kostí na hromádku a přikryli žlutou jílovitou hlínou. Navrch narovnali těžké kameny a opět zasypali žlutkou. Podle tradice a víry předků bude Šedý Vlk bdít nad Medvědy navěky, bude s nimi, kam se jen hnou. Do zvolení Malého Mamuta celá dlouhá léta nepovstal tak dobrý náčelník. Houžňák jím nebyl nikdy. Byl sice znamenitým lovcem, ale byl zároveň ješitný a chamtivý. Houžňák rezignoval na funkci náčelníka den po velké bitvě u budoucího Předmostí u Přerova. Tam také byly naposledy kanibalské hody, kdy bylo slavnostně snědeno maso poražených, zabitých bojovníků. Když se Malý Mamut ujal moci nad Medvědím lidem, první rozhodnutí bylo naprostý, úplný zákaz kanibalismu. Od té doby se má tlupa o poznání lépe. Vymizely i nemoci, na které umírali poslední lidojedi na Papui. Byla to vlastně obdoba nemoci šílených krav. Jednou náčelník přistihl kteréhosi lovce při kanibalských choutkách, bylo to po nějaké drobné bitce o soby. Náčelník v návalu hněvu lovce zabil ranou kyjem do hlavy a nechal ho sežrat hyenám. Nedovolil nikomu, aby ho zahrabal. To se stalo kdesi na Peřejové řece (Vltavě) Od té doby se nikdo kanibalismu nedopustil, Medvědí lid poznal, že kanibalismus a bída jdou ruku v ruce spolu jako prokletí.

            15. srpna roku 0, pondělí. Stále ještě táboříme na břehu říčky Stonávky. Je tu neuvěřitelné množství pstruhů. Chytám je na udici a zlepšuje to náš manželský jídelníček. Počasí je stále stejné. Je sucho, už by neškodila alespoň bouřka, ale obloha je jak vymetená. Teploty se drží v noci na 10 °C a ve dne v rozmezí 25 až 28 °C. Stále fouká mírný východní vítr. Ráno se tvoří už pravidelné mlhy, což trochu mírní sucho. Dnes jsme přidali do zásob masa dva bizony a jedno odrostlé tele. Při nahánění bizonů se osvědčil můj kůň, kterému jsem dal jméno Raven – Havran. Jinak Mary občas taky projedu. Hlavně však tahá smyk. Jinak večer zasedala rada starších, byl jsem pozván a začleněn do rady. Byl jsem poctěn stálým místem po boku náčelníka a Huňáče. Jinak je členem rady Ucht, Lstivý Vlk, Vlčí Dráp, Jeden Roh, Velký Medvěd a Šedý Vlk. Shodli jsme se na tom, že se přesuneme do dohodnutého zimoviště v ústí Rusavské doliny. K zasedání rady starších byl přizván Šedý Medvěd, ze spřátelené tlupy kmene Matto – Medvědů.

            Po projednání obvyklých věcí jsme poslouchali vyprávění lovců a diskutovali. Ucht přidal k lepšímu veselou historku, jak mu kdesi v noci zafuněla liška do ucha, když spal. Všichni jsme se smáli. Po půlnoci jsme se rozešli do svých vigvamů. Gina mě už netrpělivě čekala. Nejraději by si pro mě došla, ale rušit při zasedání rady starších je hrubý přestupek proti řádu tlupy a kmene. Gina to dobře ví. K normální sešlosti u ohně ženy mohou. Gina mě objala a vtáhla do vigvamu. Dlouho jsme si ve světle smolnice povídali a pak, když jsme ji sfoukli, jsme se na kožešinovém loži milovali. Usnuli jsme až k ránu. Jsme bez obav, jako tlupa ještě máme dost masa, nemusíme se stěhovat! Můžeme si pospat.

            30. srpna roku 0, úterý. Zásoby mamutího a bizoního masa se tenčí. Rada starších se rozhodla vrátit na zimoviště do ústí Rusavské doliny. Zítra ráno vyrazíme. Vypadá to, že se blíží déšť. Obloha je šedá a houstne, ale tlak je ještě vysoký. Stále ještě mám barometr. Dokonce stále ještě mám i funkční busolu. Dnes jsem se naučil vyvrtět oheň dřívkem za pomoci luku. Gina je mi dobrou učitelkou. Jinak se učím i vyrábět pevné lanko z bizoních, losích i mamutích střev a šlach. Až dojde nylon, budu mít dobrou náhradu. Odpoledne odešli někteří lovci z obou tlup na sobí výzvědy. Odešli směrem do Polska. Tam jsou širé pláně porostlé nízkou trávou, borůvčím, brusinkami a břízami. Je to vlastně tundra. Večer přišli na pozvání k nám do vigvamu Malý Mamut, Huňáč a Ucht. Ucht je lidový meteorolog“ tlupy. Od doby, co ho kdysi rozzuřený mamut chytil chobotem a vyhodil do vzduchu, při dopadu na zem si Ucht narazil žebra, má schopnosti předvídat počasí. Má totiž spolehlivý barometr, když se blíží změna počasí, bolí ho celé tělo. Navíc se naučil od starého Huňáče pozorovat přírodu, zvířata, hmyz, vodní živočichy. Uchtovi i dlouhodobé předpovědi vycházejí. Říká, že bude několik dní pršet, potom bude krátce hezky, ale slunce se utopí v hustých mlhách a bude podzim, který brzy skončí příchodem kruté a dlouhé zimy. Podle toho, co říkal, zima přijde hopem, ze dne na den, vychází to na konec října! Na přípravu nemáme dost času.

            Živě jsem si vzpomněl na zimu roku 2024 – 25, která začala 18. listopadu 2024 a skončila až začátkem května následujícího roku. Hned první den napadlo snad tři čtvrtě metru sněhu u nás v Rusavské dolině, i v Praze bylo běžně 40 cm. Sníh několik dní za teploty kolem nuly ulehl a zledovatěl a pak přišel nový příděl, bylo to v noci na Mikuláše. Potom se od severu vyjasnilo a začalo mrznout, ale jak! Hned bylo -28 až -33 °C! Mrzlo bez oblev až do poloviny března. Když se občas mráz zmírnil, hned přišla vánice s novým přídělem sněhu. 22. ledna 2025 padl teplotní rekord. V Praze Klementinu měli sice jen -31 °C, ale na většině stanic bylo kolem -35 °C, Holešov dokonce -38 °C. Do konce února nekáplo se střechy a sníh statečně vydržel do Marka. Ještě štěstí, že USA dodaly obilí ze svého nadbytku, navíc Amerika měla paradoxně mírnější a kratší zimu. Po této zimě zmlkly hlasy o globálním oteplování. Vzpomínám si, že v té zimě zamrzl celý Balt a polovina Černého moře. Zamrzl i Janovský záliv a Benátská laguna. Dokonce zamrzl Jordán a Nil hluboko do vnitrozemí Egypta. V sevření ledu byly i Britské ostrovy, kanál La Manche a Severní moře.

             Tehdy nad tou zimou kroutili hlavami i klimatologové, kteří, až na malé výjimky tvrdošíjně obhajovali teorii o skleníkovém efektu. Byli neoblomní, i přestože teploty už na přelomu tisíciletí vykazovaly sestupnou tendenci. Tato zima jim dala facku a pořádnou. Zajímavé je, že velmi kruté zimě předcházelo dlouhé, horké a suché léto. Tenkrát byly ještě na konci září teploty okolo 30 °C! Už tři předcházející zimy nebyly mírné, ale byly kratší. Kuriózní byl dlouhý a teplý podzim roku 2006. Teprve koncem ledna napadlo v nížinách kolem 20 cm sněhu. Vydržel jen tři dny. Potom, až na období kolem Josefa byla teplá zima až do svého konce. Okolo Josefa napadly v nížinách asi tři centimetry mokrého sněhu. Ten za dva dni zmizel a opět se oteplilo. Musím se smát při vzpomínce na různé snahy umělým zásahem zastavit globální oteplování. Nasa chtěla nějak nakopnout naši planetu a vzdálit od slunce. Jiní zase chtěli do stratosféry vypouštět síru, nebo uhelný prach. Další byl nápad vypustit do kosmu miliony maličkých satelitů s odrazovými zrcátky, atd.! Zkrátka blbostí bylo vymyšleno dost a dost.

             V polovině srpna 2017 vybuchly dvě nové sopky na Islandu a ty staré, jakoby jim to bylo líto, vybuchly také. Přidala se mohutně i sicilská Etna, Stromboli a Bezejmenný na Kamčatce. Dvě sopky vybuchly v Chile a tři v Mexiku. Pozadu nezůstal ani Montserrat na Závětrných ostrovech v Karibiku. Sopečného popílku bylo ve vzduchu dost a dost. Nejdřív začalo abnormálně pršet a v polárních končinách vydatně sněžit. Ochlazování v roce 2017 pokračovalo a nekonečný déšť, který způsobil největší podzimní povodně za 500 let, v polovině prosince přešel ve stejně nekonečné sněžení, nejdřív na horách a na vánoce i v nížinách. Napadl sníh tisíciletí. Na horách ho bylo bezmála deset metrů a v nížinách skoro metr! Zima roku 2017 – 18 trvala do poloviny dubna.

            Shodli jsme se, že bude nejlepší návrat do zimoviště, ještě dlouho jsme si povídali u našeho ohně. Byly dvě v noci, když jsme šli spát. Jestli si myslíte, že jsme spali, mýlíte se! Pod vědomím ranního odchodu jsme už neusnuli. Nakonec jsem si vzal laptop, který jsem měl celé dny na slunci, a sepsal všechny zážitky uplynulých dní. Přitom jsem ještě přemýšlel o uplynulém dni. Ráno mě překvapila Gina, dala mi nový oblek z losí kůže a teplý, zimní kabát z kůže bizona. Gina si dobře okoukala, jak vypadá moje riflovina a ušila mi podle toho zimní oblek. Náčelník mi daroval silné mamutí unty na zimu. Unty jsou zimní vysoké boty z losa, bizona, nebo mamuta. Na Sibiři se vyráběly ještě v mé době výhradně z losí kůže, mamutí určitě ne, protože poslední mamuti vyhynuli někdy na přelomu 19. a 20. století, kdy byl hlad po slonovině.

             Boty, které jsem dostal já, vyrobila Ďarga. Jsem jí vděčný, už za to, že mi dala svou dceru. Gina je krásná po ní, to je vidět. Náčelník má ještě dvě ženy, získal je za své hrdinství v boji za něčí záchranu. Já se hrozím toho, že bych měl mít vedle Giny ještě další manželky! Této noci jsem kvůli tomu už neusnul, zato jsem spal za jízdy na koni. Ještěže je Raven dobrý kůň, který svého pána neshodí. Gina poznala, že mě něco trápí a řekla mi: proč jsi smutný a zamyšlený a usedla vedle mě u vchodu do vigvamu. Odpověděl jsem jí: moje nejmilejší a nejdražší Gino! Chci, abys byla mojí jedinou ženou, jinou nechci! Děsím se toho, že mi někdo přivede další ženu! V naší době spolu žijí jen jeden muž a jedna žena, i když ve hříchu je to běžně tak jako v pravěku, ale na základě cizoložství! Když jsem to Gině řekl, pohladila mě po vlasech, přitiskla k sobě a políbila. Pak jsme ulehli na lože a až do rána jsme se milovali.

            10. září roku 0, sobota. Dnes odpoledne jsme dorazili domů, do Rusavské doliny. Měli jsme několik dní ještě hezké počasí. Déšť na počátku cesty byl jen noční, zato vydatný, s bouřkou. Zato dnes, sotva jsme postavili stany, začalo pršet a citelně se ochladilo. Je jasné, že letošní léto skončilo. Ještě před třemi dny bylo odpoledne 24 °C, ale dnes pouhých 13 °C. Celý den foukal nepříjemný, studený severozápadní vítr. Večer za deště bylo už jen sotva 5 °C. Vítr neustává a hučí v korunách lesních velikánů. Ve stanech je však příjemně teplo. Když se dají na noc na ohniště polínka z bukového dřeva, oheň hřeje dlouho. V případě, že se podaří na oheň přidat něco většího, může oheň hořet do rána. Dnes mi Gina důvěrně sdělila, že budeme tři! Mělo by se maličké narodit na konci zimy! Mám velikou radost!